rotvajler                 

Rotvajler

(Rottweiler)

Povaha plemene

Rotvajler je velice inteligentní pes. Je poslušný, lehce ovladatelný. Dokáže přijímat velice různorodé úkoly a jeho využití je přes policejní a armádní psy až po psy výstavní. Rotvajler je velice klidný a milý pes a miluje děti. Chování má sebejisté, nebojácné a rozhodné.

Popis rotvajlera

Rotvajler je mohutný, masivní pes. Hlava má širokou mozkovnu. Dobře vyvinutý čenich širšího tvaru je vždy černý. Oči jsou středně velké, mandlového tvaru, tmavě hnědé. Nevelké uši jsou trojúhelníkového tvaru, převislé, vysoko nasazené. Krk je široký s klenutou šíjí, dobře osvalený, bez laloků a volné kůže. Hrudník má rotvajler hluboký, široký a okrouhlý. Záď je široká, středně dlouhá, břicho nemá vtažené. Ocas je nasazený v úrovni hřbetu, nesený vodorovně. Kůži má tento pes dobře přiléhající, bez vrásek a záhybů. Srst je krátká, rovná a hrubá, s podsadou. Barva srsti je černá s pálením na lících, tlamě, spodní straně krku, hrudi, končetinách. Znaky jsou barvy červenohnědé, někdy jsou i světlejší, ale přednost se dává co nejtmavšímu zabarvení. Chybou je, pokud se na srsti objevují znaky zbarvené bíle. Výška psa se pohybuje od 61 do 68 cm. Rotvajleři jsou děleni podle výšky do kategorií malí, střední a velcí. Malý pes má v kohoutku 61 - 62 cm, střední 63 - 64 cm, 65 - 68 cm velký. Průměrná váha psů je 50 kilogramů, fenky jsou zhruba o 8 kilogramů lehčí.

Klasifikace FCI

Rotvajler patří podle standardu FCI do skupiny II. - Pinčové a knírači, molossoidní, sekce 2.1 - moloská plemena - dogovití psi se zkouškou výkonu. Oficiální zkratka v ČR je RTW. Číslo standardu je 147/16.01. 1996 Německo.

Základní péče o psa

Rotvajler nepotřebuje žádnou mimořádnou péči. Potřebuje však každodenní fyzickou zátěž a pravidelné a dlouhé procházky, minimálně však půl hodiny denně. Tím se zamezí výskytu onemocnění kloubů, jak je u těchto větších plemen běžné. V čase nedostatku pohybu je tento pes klidný a trpělivě čeká na procházku. Péči o srst rotvajler nepotřebuje mimořádnou a protože ji má hustší a delší než Dobrman, může se tento pes chovat celoročně venku. Doporučuje se výcvik vedený odborníkem.

Historie plemene rotvajler

Původ rotvajlera sahá až do doby antického Říma. Patří mezi nejstarší plemena psů. Některé prameny uvádějí, že předky rotvajlerů mohou být tibetské dogy nebo tibetští mastifové. Původně byli tito psi využíváni jako psi, kteří hlídali stáda a chránili své pány při válečných taženích římských legií. Jak legie postupovaly, nechávaly rotvajlery místním obyvatelům, proto se tento pes rozšířil po celé Evropě. Existují dva druhy rotvajlerů. Větší a těžší, který je vhodný jako pes tažný a hlídač, ale nehodí se jako pes pastevecký, protože je agresivnější a často skot smrtelně poranil a menší rotvajler, který byl využíván jako pes pastýřský.                                  

bulteriér                

Bulteriér

(bulík)

Povaha plemene

Je nadmíru důležité zdůraznit, že bulteriér není svou podstatou žádnou hrůzostrašnou „bestií", jak je někdy v médiích prezentováno. Rovněž je důležité připomenout, že za chováním každého psa jakékoliv rasy stojí vždy výchova, která může vypadat i jako otevřené týrání ze strany majitele. Je to bezesporu tvrdý pes, ovšem jeho tvrdost spočívá především ve schopnosti ignorovat vlastní bolest, a to jak při možném zápasu s jiným psem, tak třeba v případě nemoci. Správně vedený, tj. vedený s láskou, je bulteriér v pravém slova smyslu rodinný pes, který miluje a chrání děti. Příchozí návštěvníky ohlásí štěkotem, ale nikdy na ně nezaútočí, pokud nebude mít důvod bránit „svou" rodinu. Případná další zvířata v rodině snáší dobře, pokud s nimi vyrůstal. Naproti tomu bulteriér nikdy nebude vycházet s dalším psem stejného pohlaví v rodině. Tento pes potřebuje důslednou výchovu a výcvik.

Popis bulteriéra

Jedná se o středně velké psy, jejichž tělo je mimořádně svalnaté, čímž budí dojem mohutnosti. Pro tuto svou postavu bývá bulteriér nazýván psím gladiátorem. Jeho srst je krátká a nenáročná na úpravu. Přípustné barevné variety: čistě bílá, bílá se znaky na hlavě, žíhaná, červená, černě žíhaná, srnčí a trojbarevná.

Kohoutková výška není plemenným standardem stanovena, podstatné je, aby každý jedinec působil ideálně jako silný, mohutný a dobře osvalený pes. Hřbet bulteriéra je krátký a bedra silně osvalená. Ocas je vysoce nasazený, středně dlouhý a špičatý - nošen je téměř vodorovně. Nohy jsou dobře stavěné rovné s kulatými a silnými kostmi. Krk je neobyčejně silný. Hlava je dlouhá a silná až k čenichu. Oči jsou naopak malé, trojúhelníkovité a tmavé. Uši má bulteriér malé, tenké a vzpřímené, blízko sebe rostlé.

Základní péče o psa

Srst tohoto plemene nevyžaduje zvláštní péči, ale vzhledem k silné tělesné stavbě předurčuje psa k nutnosti spaní na měkké podložce - jinak dochází ke vzniku otlačenin a odřených míst. Výchova psa by měla být zahájena co nejdříve, aby se předešlo rozvoji jeho vrozené paličatosti a svéhlavosti. Na škodu není profesionálně vedená škola poslušnosti.

Tito veselí a spontánní společníci mohou především ve svém mládí ledacos zničit, protože jejich potřeba pohybu a dovádění je poměrně vysoká. Ocení proto různé psí sporty, nicméně bulteriéři netouží soutěžit s dalšími cizími psy. V rámci výchovy bulteriéra se jako nejdůležitější jeví schopnost majitele trpělivým, důsledným, ale zároveň láskyplným přístupem zbavit psa jeho možné tvrdohlavosti a stát se jeho přirozeným vůdcem.

Historie plemene bulteriér

Křížením dnes již neexistujících staroanglických teriérů s anglickými buldoky vznikl pes, jehož jediným počátečním posláním byl zápas s ostatními psy a jinými zvířaty, takže za jeho nejdůležitější vlastnost byla považována jeho pověstná tvrdost. V 50. letech 19. století, tedy v době, kdy už byly psí zápasy naštěstí zakázány, byl oficiálně vyhlášen standard plemene bulteriér, a toto plemeno se stalo poměrně vyhledávaným pro ty své povahové vlastnosti, které byly do té doby zcela opomíjené.

doga

Německá doga

(Deutsche Dogge, Great Dane, German Mastiff, Grand Danois)

Povaha plemene

„Velký pes s velkým srdcem!"

V rodině se okamžitě stane plnohodnotným členem. K tomu dogu předurčuje její věrnost, inteligence a vyrovnanost. K dětem se chová velmi dobře. Německá doga je ostražitá, což z ní dělá výborného hlídače, který však příliš ani zbytečně neštěká. K cizím lidem je většinou nedůvěřivá. K malým psům je hodná a velkorysá. Ostatních psů si moc nevšímá, ale nechá se vyprovokovat. Doga je společenský, strážní pes a pes pro ochranu.

Německá doga patří mezi největší plemena psů vůbec. Z toho plyne, že má ráda velký prostor. Velký prostor si udělá i v srdcích svých majitelů. Je to přátelský pes s vysokou inteligencí. Dokáže si hravě ochránit svoji rodinu. Svým vzrůstem si udělá respekt.

Popis německé dogy

Hlava německé dogy je tzv."cihlového tvaru", je úzká, protáhlá, výrazná. Pysky má doga svěšené. Což znamená, že hodně slintá. Oči dog jsou kulaté, co nejtmavší, u modrých dog jsou o něco světlejší, skvrnité dogy mohou mít oči světlé či různobarevné. Německá doga má uši zavěšené, vysoko nasazené, středně velké, předními okraji přiléhají k tvářím. Kupírované uši jsou u nás zakázané. Kohoutek je výrazně vyznačený, hřbet krátký, v téměř rovné linii nepatrně spadající dozadu. Ocas má doga většinou svěšený, jen při vzruchu se ji mírně stočí do „šavle". Pes má končetiny rovné a velmi silné. Srst je velmi krátká, hladce přiléhající a lesklá. Zbarvení může být žluté, a to od světle zlatožluté až k sytě zlatožluté. Další barvou je tzv. žíhaná, přičemž základní barvou je opět zlatožlutá všech odstínů, s černým ve směru žeber probíhajícím žíháním. Tyto zbarvení mívají černou masku. Donedávna nejoblíbenějším zbarvením byla černá. K tomuto zbarvení se počítá také zbarvení s označením "plášťová doga". Skvrnitá doga, někdy označována jako harlekýn, kde základní barvou je čistě bílá. A v neposlední řadě je tu před několika lety tolik diskutované, zbarvení modré.

Velikost feny je v kohoutku více než 72 cm a u psů je to více než 80 cm. Váha u je v rozmezí 55 - 75 kg. Doga se dožívá až 10-ti let.

Klasifikace FCI

Německá doga patří podle FCI do skupiny 2. - pinčové, knírači, molossové a švýcarští salašničtí psi, sekce 2.1 - Molossové, dogovití psi. Číslo standardu je 235 / 10.04. 2002 (Německo). Oficiální zkratka v ČR je ND.

Základní péče o psa

Srst německé dogy je nutné kartáčovat. Čím častěji, tím méně bude doma chlupů. Tedy je pro ni vhodnější ubytování v kotci, ale určitě ne po celý rok. Jestli bude doga chována především doma, potřebuje nutně velké procházky. U německých dog se mohou objevit kostní nádory, dysplazie loketních a pánevních kloubů, ektropium, dogy skvrnité (výjimečně černé) mohou být, dnes již spíše sporadicky, postiženy jednostrannou nebo oboustrannou hluchotou. Dogy jsou jako ostatní velká plemena více náchylné k otočení žaludku (torze).

Odchov je díky jejímu enormnímu růstu velmi nákladný. Štěně a mladý pes do 1 roku, potřebuje velmi kvalitní stravu, a to ve velkém množství. Sebemenší zanedbání výživy v období růstu se brzy a negativně projeví. Avšak v dospělosti není na množství stravy tak náročná.

Je vhodné s odběrem štěněte dogy příliš nezahálet a štěně koupit nejlépe mezi 7. - 9. týdnem věku. Avšak pokud toužíte po psovi, se kterým můžete skládat ohromující množství zkoušek z výkonu a jezdit na závody, není na to doga vhodná. Existují sice německé dogy se zkouškou obranářskou či zkouškou všestrannou, ale jejich výcvik vyžaduje nejen jiný přístup, spoustu trpělivosti, včasný začátek, hodně síly, ale také štěstí při výběru štěněte. Navíc výrazné výsledky se nedostaví zrovna brzy, což mnohé odrazuje. Německá doga se dá vycvičit pouze láskou. Tvrdými donucovacími prostředky a tresty se nic nezmůže. Německá doga se snadno urazí a zatvrdí. Se základním výcvikem je potřeba začít co nejdříve, než doga vyroste. A to samozřejmě hravou formou!

Historie plemene německá doga

Za předchůdce německých dog jsou považováni staří býkohryzové, stejně jako psi používaní ke štvaní zvěře a k lovu divočáků. Svým vzrůstem patří mezi mastify a chrty. Doga byla původně lovecké a bojové plemeno. Označení doga patřilo velkým, silným psům, kteří zpočátku nemuseli patřit k žádnému určitému plemeni. Názvy jako ulmská doga, anglická doga, dánská doga, pes na štvaní, pes na divočáky a velká doga později označovaly podle barvy a velikosti různé typy těchto psů. V roce 1878 se v Berlíně dohodlo, že takovýmto psům se bude souhrnně říkat německá doga. V roce 1880 byl v Berlíně sestaven první standard dogy. Známým majitelem a obdivovatelem dog 19. století byl kníže Otto von Bismarck. V dnešní době je německá doga převážně dobrým společníkem.

akita inu

Akita Inu

(Akita-inu, akita-ken)

Povaha plemene

Akita inu je mimořádně věrný pes. Jsou zdokumentovány případy, kdy i deset let po smrti svého pána Akita chodil čekat na nádraží, odkud se pán vracel z práce. Jsou to příjemní a milí psi, kteří se velmi dobře hodí k dětem. Jsou velmi inteligentní, ale někdy trochu svéhlaví a příkaz vykonají, až když se jim zachce. Měl by si je proto pořizovat již zkušený chovatel. Samci jsou někdy příliš dominantní vůči jiným psům, což se dá minimalizovat brzkou socializací štěněte. Akita inu se velmi dobře a rychle učí, a proto se často využívá při canisterapii, a to i u nás. Akita se osvědčila i jako služební pes policistů a vojáků.

Popis akita inu

Je to velký, svalnatý pes s výškou v kohoutku kolem 61 až 67 centimetrů. Má hrubou, rovnou srst s hustou podsadou. Barva srsti je červená, sezamová, žíhaná a bílá. U prvních třech uvedených barevných variant musí být zřetelné "urajiro", což je bílá srst na tvářích, čenichu, hrudi, spodní straně trupu a na špičce ocasu. Lebka je v poměru k tělu se širokým čelem, středně dlouhou tlamou a silnými zuby s nůžkovitým skusem. Oči a uši jsou poměrně malé. Má rovný hřbet, silný hrudník a ocas výrazně zatočený nad hřbet. V průměru se dožívá věku 12 let.

Klasifikace FCI

Podle klasifikace FCI (Mezinárodní kynologické federace) je akita inu zařazen do V. skupiny - špicové a primitivní plemena, sekce 5 - asijský špic a příbuzná plemena, bez pracovní zkoušky. Oficiální zkratka v ČR je AI. Použití jako společenský, doprovodný a strážný pes.

Základní péče o psa

Akita asi během 7 měsíců rychle vyroste do své konečné výšky, což by mohlo vést k domněnce, že jeho vývoj je ukončen, ale klouby a kosti jsou ještě „nedospělé", proto je potřeba psa nepřetěžovat. Ve výchově musíte být důslední, trpěliví, ale přátelští a počítat s tím, že akita inu je skutečně trochu tvrdohlavý pes. 

Zajímavostí je, že srst akity je samočistící a postrádá klasický psí zápach.

Historie plemene akita inu

Název plemene vznikl podle prefektury Akita na severu ostrova Honšů, odkud toto plemeno zřejmě pochází. Druhá část jména „Inu", stejně jako „Ken" znamená v japonštině „pes".Plemeno akita inu je jedním z vůbec nejstarších psích plemen. Kosterní nálezy ukazují, že jeho menší předchůdci zde byli již před 5 tisíci lety. Původně byli používáni jako lovečtí psi. Byli schopni zadržet medvěda, stejně jako vysokou, ale pomáhali i rybářům nahánět ryby do sítí. S postupem času ale v Japonsku ubývalo zvěře a akita inu začal být chován samuraji, bohatými feudálními rodinami a císařským dvorem, a byla mu prokazována značná úcta. Jeho postavení bylo natolik výsostné, že poddaní ho nesměli vlastnit. Každý pes pak měl obojek takové barvy, která příslušela společenské vrstvě jeho majitele, přičemž císařův pes měl obojek zlatý. Byli jim přidělováni osobní ošetřovatelé a dokonce byly vydávány zvláštní zákony a nařízení, které určovaly, jak se k psovi chovat a jak s ním mluvit. V roce 1931 byl císařem vyhlášen za japonský národní poklad a byl zakázán jeho export.

Plemeno zažilo i zlé časy a téměř vymizelo, když byli psi používáni pro zápasy a v zájmu co největší výkonnosti kříženi s jinými plemeny, zejména mastify. Další těžké období nastalo za druhé světové války, ale po ní byl prolomen zákaz exportu a spoustu psů si američtí vojáci přivezli sebou domů. Tak začal chov v Americe, kde byl v roce 1956 založen první klub chovatelů.

jezevčík

Jezevčík hladkosrstý

(jezevčík krátkosrstý, Dachshund Kurzhaar)

Povaha plemene

Hladkosrstý jezevčík je odvážný, dominantní, svéhlavý. Je také mazaný, ostražitý, vynalézavý, živý, houževnatý a zvědavý, má smysl pro humor. Často se stává doslova závislý na svých lidech, je třeba seznamovat ho již v mládí s různými situacemi, cizími psy a lidmi.

Popis hladkosrstého jezevčíka

Jezevčíci se dělí do tří základních skupin dle velikosti:

• Standardní velikost (jezevčík velký) má obvod hrudníku od 35 cm, váha smí dosáhnout maximálně 10 kg, ale žádoucí je váha do 9 kg.
• Trpasličí velikost (jezevčík střední) má obvod hrudníku od 30 do 35 cm, běžná váha je kolem 4 kg.
• Králičí velikost (jezevčík malý) obvod hrudníku je menší než 30 cm a váha maximálně 3,5 kg.

Čenich jezevčíka je dlouhý a úzký. Chrup je silný a dobře vyvinutý, špičáky do sebe zapadají. Povolený je nůžkový i klešťový skus. Oči jsou velké, oválné, s jasným, živým, inteligentním a přátelským výrazem. Hrudní koš je oválný a prostorný, zřetelně vystupuje prsní kost. Břicho je lehce vtažené. Tlapy jsou silně uzavřené, s pevnými polštářky a silnými drápy, prsty nesmí být srostlé. Rovný ocas je rostlý bez výrazného přechodu. Srst hladkosrstého jezevčíka je krátká, hustá, lesklá, hladce přiléhající k tělu. Možnou vadou je příliš jemná srst, kožené konce uší, lysá místa, nebo hrubá či příliš bohatá srst. Osrstění ocasu je bohaté, ne však přespříliš, může se tvořit menší vlajka. Vadou jsou holá místa nebo hrubá naježená srst. Hladkosrstý jezevčík má nejobvyklejší zbarvení červeno-hnědé, žluté, nebo šedé a bílé, pálení různých barev se vyskytuje na převisech tlamy, obočí, uších, tlapách a v místech řitního otvoru, žíhaní jezevčíci se vyskytují ve dvoubarevné kombinaci.

Klasifikace FCI

Roku 1888 byl v Německu založen „Klub milovníků jezevčíků" a tehdy byl také přijat jejich první standard. FCI skupina IV. - Jezevčíci, oficiální zkratka: J, JTK. Číslo standardu je 148 / 09.05.2001 (Německo).

Základní péče o psa

Srst hladkosrstého jezevčíka nevyžaduje příliš mnoho péče. Odumřelé a uvolněné chlupy postačí jednou za čas odstranit gumovou rukavicí.

Historie plemene jezevčík hladkosrstý

Hladkosrstí jezevčíci se s největší pravděpodobností odštěpili ve 14. až 15. století od francouzských basetů a pinčů. Byli tedy nejstaršími německými loveckými psy. Dodnes se využívají k lovu vysoké i drobné zvěře (jezevci, králíci, srnci, divoká prasata, lišky). Tento pes je vhodný do rodiny.

FCI

Jezevčíci

Využití

Lovecká plemena

Velikost

Malá plemena

labrador

Labradorský retrívr

(labrador, Labrador retriever)

Povaha plemene

Všestranný, inteligentní, nekonfliktní a přátelský pes je oblíbený nejen jako rodinný společník. Někteří labradoři zachraňují životy, jiní se stávají nedocenitelnými společníky lidí s těžkým handicapem a to stále ještě není vše, v čem toto sympatické plemeno vyniká.

Labradorský retrívr je u nás v posledních letech velice populární. Mezi jeho přednosti patří milá a neagresivní povaha, hravost, skvělý čich a láska k vodě. To z něj dělá skvělého psa s širokým využitím. Labrador není jen hezké plemeno vhodné na zahradu. Je to skvělý stopař, hledá drogy, bývá skvělý vodní záchranář, ale i oblíbený vodicí pes. Labrador má mírumilovnou povahu, je  přátelský a společenský. Tento pes miluje rodinu a nerad bývá sám. Pak má čas a chuť „zlobit". Vyhledává lidi i zvířata a zapojuje je do hry.

Popis labradorského retrívra

Fenka labradorského retrívra je vysoká 54 až 56 cm, pes měří 56 až 57 cm. Průměrně váží asi 25 až 34 kg. Hmotnost není dána standardem, avšak mnoho těchto psů sužuje problém s nadváhou. Mají totiž obrovský apetit , jsou vděční strávníci, ale rychle se kulatí a leniví. Obezita u psa je závažný problém. Labradorský retrívr je silný, mohutný pes chovaný ve třech barevných variantách - žlutý, černý a čokoládový. Čokoládová barva je u nás ještě stále poměrně vzácná. Všechny varianty mají hnědé oči. Uši jsou svislé. Srst labradora je krátká, lesklá, jemně zvlněná, hustá a poměrně tvrdá. Velice hustá podsada dobře chrání psa před nepříznivým počasím.

Klasifikace FCI

Číslo standardu: 122/ 29. 01. 1999 (Velká Británie), země původu: Velká Británie, zařazení v FCI: FCI VIII - Slídiči, retrieveři a vodní psi, sekce 1: Retrívři, pracovní zkouška: ano, oficiální zkratka v ČR: LR.

Základní péče o psa

Labradorský retrívr nevyžaduje složitou úpravu srsti. Doporučuje se srst pročesat alespoň jednou týdně. K odstranění nečistot obvykle stačí jemný kartáč a mokrý hadr. Labrador je aktivní plemeno, k udržení dobré psychické i fyzické kondice a zdraví je ale potřeba psa zaměstnat. Má rád delší procházky, rád se učí něco nového a na některé kynologické disciplíny má doslova talent. Snad kromě obrany, která mu vzhledem k jeho povaze nedělá dobře. Je nezbytně nutné, aby měl labrador většinu dne společnost, samota ho stresuje. Labradorský retrívr potřebuje k uchovnění úspěšně absolvovat pracovní zkoušku. Pozor na některé choroby, jako dysplasie kloubu. Mezi těmito psy se objevuje i epilepsie a alergie. Při výběru štěňátka proto obzvlášť pozor!

Historie plemene labrador

Labrador je pes, který miluje vodu. To proto, že jde o původně rybářské plemeno. Labradorský retrívr koncem 18. stol. pomáhal tahat rybářům sítě z vody. Černému psu se říkalo novofundlandský pes, stejně jako jeho těžšímu a chlupatějšímu příbuznému. Později byla tato dvě plemena odlišena. Žlutý labrador se objevuje až na konci 19. stol. K nám se toto nádherné plemeno dostalo až roku 1971. Zde se od retrívra očekávala jiná povaha. Labrador je milý a neagresivní pes. Neznalost způsobila nepříznivý vývoj labradora u nás. Dnes už plemeno odpovídá mezinárodnímu standardu.

beauceron

Beauceron

(Berger de Beauce, Bauce Shepherd)

Povaha plemene

Beauceron je odvážný a velmi inteligentní pes. Ochrana rodiny a hlídání pozemku jsou pro něj samozřejmostí. Je ostražitý a má sportovního ducha, rád pracuje pro svého pána. Mezi jeho další vlastnosti patří věrnost a silné pouto ke svému pánovi a jeho rodině. Je tvrdý a trochu nezávislý, potřebuje pevnou ruku. Zvykne-li si již v mládí na společnost koček a domácích zvířat, vychází s nimi později dobře. Děti snáší dobře, ale malé neposedné děti nejsou příliš vhodnou společností. K jiným psů se může chovat dominantně. K cizím lidem se chová spíše nedůvěřivě. Potřebuje dosti pohybu a kontakt s pánem. Jako ovčácký pes je neúnavným střežitelem stáda a také je schopný rychle přesouvat celá stáda i na větší vzdálenosti.

Popis Baucerona

Beauceron dorůstá výšky 61 - 70 cm a dosahuje váhy okolo 30 - 50 kg. Hlava je dlouhá a suchá. Vysoko nasazené uši jsou svěšené, ale nepřiléhají těsně k hlavě. Jejich délka se rovná polovině délky hlavy. Kulaté oči nesmějí být umístěny šikmo a mají tmavou barvu. Beauceroni musí mít otevřený pohled. Tělo je pevné, svalnaté, nemá však hrubou stavbu. Hřbet je rovný, bedra široká a silná. Záď se mírně svažuje k nasazení ocasu, ten je nošen nízko a sahá až k hlezenním kloubům. Je mírně prohnut do písmene J. Na zadních končetinách musí být z vnitřní dvojité paspárky. Srst je krátká, hustá. Podsada je velmi krátká a měkká. Zbarvení je buď černé s pálením, nebo harlekýn. Průměrná délka života je 11 - 13 let.

Klasifikace FCI

Skupina 1 - ovčáci a pastevečtí psi, sekce 1- ovčácký pes, plemeno s pracovní zkouškou.

Základní péče o psa

Srst beaucerona nevyžaduje téměř žádnou péči. Postačí v období línání důkladně vykartáčovat. Drápy udržujte krátké. Je třeba důsledná, jednoznačná a laskavá výchova. Pokud mu není dopřán dostatek pohybu a kontakt s pánem, bývá neurotický až agresivní. Věnujte dost času seznamování s jinými lidmi, dětmi, psy a ostatními zvířaty. Plemeno potřebuje velké množství pohybu, nespokojí se s tím, když třikrát denně obejde domovní blok. Kromě zdravotních procházek musí mít možnost se vyběhat a vydovádět. Jsou pro něj vhodné téměř všechny druhy sportu například aportování, běh vedle kola, dlouhé procházky. Může být využíván jako záchranářský pes nebo použit pro stopování. Může být celoročně držen venku.

Historie plemene beauceron

Beauceron vznikl ve Francii okolo 15. století. Jeho domovinou je oblast Brie a jeho blízkým příbuzným je briard. Jde o velmi starobylé plemeno, které bylo používáno k honění a hlídání dobytka. Již ve středověku potřebovali pastevci psy, kteří by chránili stáda před divokou zvěří a to především v horských oblastech. Dlouhou dobu se těmto psům souhrnně říkalo francouzští ovčáčtí psi a to jak typu beauceron, tak právě již zmíněný briard. Teprve koncem 19. století se oba tyto typy začaly odlišovat. Standard beaucerona byl sepsán roku 1863. Ve Francii je používán profesionálními ozbrojenými složkami. Mimo svou zemi původu není příliš známí, ale ve Francii je národním symbolem.

německý ovčák

Německý ovčák

(Vlčák, Deutscher Schaferhund, German Shepherd Dog)

Povaha plemene

Německý ovčák je velice inteligentní a učenlivý pes. Je také velice odvážný a sebevědomý. Je to skvělý hlídač a ochránce. Hlídač je německý ovčák hlavně proto, protože hlasitě a rád štěká. Což může být i jeho nevýhoda. Má vlohy pro jakýkoli výcvik. Může sloužit jako záchranář. Německý ovčák je velmi oddaný a věrný pes,  je proto také vhodný jako opora pro slepce. Známá je také jeho vytrvalost. Tito psi rádi pracují pro svého pána a stále vyžadují nějakou činnost. Je to pes vhodný i do rodiny. Jestliže je německý ovčák dobře vychován, vychází dobře s ostatními psy, domácími zvířaty a dětmi. Ovšem k neznámým návštěvníkům je nedůvěřivý. Od přírody je tento pes vázán na své teritorium, takže nemá tendenci utíkat.

Popis německého ovčáka

Německý ovčák je silný a statný pes. Je to pes střední velikosti. Psi jsou znatelně mohutnější než feny. Jeho hlava by měla odpovídat velikosti jeho těla. Nos by měl být celý černý, čenich silný. Oči má ve tvaru mandle a mají tmavou barvu. Uši má vzpřímené, sbíhající se do špičky. Hřbet má německý ovčák pevný a svalnatý. Ocas má dlouhý, silný a značně osrstěný. Srst ovčáka je dvouvrstvá a vyskytuje se ve variantách: s krátkou tvrdou srstí, s dlouhou tvrdou srstí a dlouhosrstý. Srst může být černá, šedá či rezavá jednobarevná nebo černá s šedými či žlutými odznaky, ale i šedá se žlutými odznaky. 

Velikost feny v kohoutku se pohybuje v rozmezí 56 - 61 cm a u psů 61 - 66 cm. Váha u feny je v rozmezí 22 - 30 kg a u psů je to 30 - 40 kg. Dožívají se věku 12 - 13 let.

Klasifikace FCI

Plemeno: FCI I. - Ovčáci a honáčtí psi. Sekce 1 - Ovčáci s pracovní zkouškou. Číslo standardu: FCI č. 166 z 30. 8.1991 (Německo). Oficiální zkratka v ČR: DS.

Základní péče o psa

Srst německého ovčáka nevyžaduje přílišnou péči. Srst by se měla kartáčovat. Velice důležité je udržovat čistotu uší. Tento pes stále vyžaduje pohyb, který mu musíme v dostatečné míře poskytnout. Ideální pro jeho kondici jsou dlouhé procházky nebo nějaké zaměstnání, kde se bude realizovat jeho chuť do práce. Při moc rychlém vývinu se stává, že se jim pomalu tvrdnou kosti a může vzniknout křivice. Německý ovčák se proto musí vhodně krmit a nesmí se přetěžovat.

Jak už bylo zmíněno, německý ovčák je velice učenlivý pes a dá se dobře vycvičit. Nicméně výcvik musí být důsledný již od raného věku. Je potřeba mu věnovat opravdu dostatek času. Hodně pracujte se svým hlasem. V období sedmého až čtrnáctého týdne života probíhá u štěněte důležitá fáze vývoje, ve které je velmi citlivý na okolní prostředí. V této fázi bychom ho měli naučit, aby neměl strach z cizích lidí a zvířat, což se poté kladně odrazí v jeho budoucích letech. Německý ovčák je znám svou schopností plně poslouchat svého pána. Má vlohy se plně podřídit rozkazům a povelům, ale k těmto dovednostem ho musíme postupně dovést cestou učení, nikoli bitím. Při užití násilí se pes stane bázlivým až nebezpečným svému okolí.

Historie plemene německý ovčák

Toto plemeno se vyvinulo na přelomu 19. a 20. století z německých selských psů. Název napovídá, že jeho hlavním úkolem bylo hlídání stád ovcí a dobytka. Z důvodu přísného výběru se hlavními vlastnostmi těchto psů staly pracovitost, poslušnost a odvaha. Také byl používán za I. světové války.